Mistr Sandó Kaisen pěstuje zeleninu přirozenou cestou na rostlinném podloží, tak jako to dělá les už po miliony let, bez obdělávání půdy, okopávání, pletí nebo kompostování, bez jakýchkoli chemických či biologických zásahů, ba prakticky bez zalévání. Dalo by se říci, že uplatňuje „permakulturu“, on ale raději říká, že se dal do služby přírodě. Chrání ji a vytváří podmínky pro co nejúplnější biodiverzitu, aniž by od ní cokoli žádal. Vlastně ani sám sebe nenazývá zahradníkem. Prostě dává živému plody, které může dát pouze Nekonečné srdce.
„Hodně jsem studoval, ale nakonec mým největším Mistrem je příroda, neboť ta na rozdíl od lidí není umělá, nelže, nic neslibuje, nesnaží se stát mistrem nebo cokoli ovládat. Je velmi zranitelná, protože je nucena přijímat vše, co se stane. Dnešní lidé i mniši sami sebe matou tím, že si myslí, že mají pravý Zen, a to tím víc, jsou-li v honbě za mocí a uznáním potvrzení japonskou administrací.
Vidím svou vlastní tvář v přírodě i v nejdrobnějším hmyzu. Chtít pochopit prázdnotu mysli tím, že se snažíte vidět buddhovství v jevech, je zbloudění, protože předměty jsou prázdné vlastní podstaty. Jsou jako sen. Vidět v předmětech buddhovství je věcí probuzeného, ale pak už předměty nejsou předměty, nýbrž samotné já. Nakonec to není ani samotné já, ani předměty, je to Dharmakája, jediné tělo Buddhy bez zrození.
Nezáleží mi na poctách, nezáleží mi na tom, jak se na mne lidé dívají. Odkázal jsem ducha Velkého Mokudó Taisena a zeleninové zahradě je to jedno.”
Starý sibiřský medvěd rozjímá nad balíky slámy v poklidném sněhu.
Sandó Kaisen