O samotě
Člověk se rodí sám, projde životem sám a umírá sám.
To byla slova Mistra Sawakiho a slova Dešimarua.
Vše, co cítím, nikdo jiný necítí. Vše, co vidím, vidí ostatní jinak. Žádný z mých snů nikdo jiný nechápe.
Vše, co vidím, cítím, chutnám, slyším nebo čeho se dotýkám, je jiným cizí.
Nikdo nemůže pochopit mého ducha.
Díváme se na ostatní skrze filtry svého vlastního ducha a skutečnost nám uniká.
Člověk už nevidí.
Samota je obrovská pro toho, kdo vede ostatní.
Nemá přátele a žáci se nesnaží pochopit jeho učení.
Jejich soukromý a společenský život jim zabírá většinu času a to málo času, který jim zbude, využívají k tomu, aby přijeli na ústraní a utekli tak od hlučného a hluchého světa.
Autentický mistr zasvětí celý svůj život studiu Cesty. Nezná odpočinek či rozptýlení. Vše okolo něj je mu záminkou ke studiu. Nic se pro něj nenalézá mimo velkou Cestu.
Ti, kteří učinili sliby, které jsou prázdné, mají strach přiblížit se mistrovi právě z důvodu svých prázdných slibů, a následně se nemůžou stát blízkými nebo přáteli.
Takový je svět.
Ani přítel, ani žák.
Strach pramení z vědomí, které není klidné, a ti, kteří odcházejí, aby ospravedlnili svůj odchod, mistra kritizují – protože se přece ví, že žák má vždycky pravdu.
Proč jsou lidé tak zbabělí?
Nerozumím lidem.
Tento jev není nový. Bylo tomu tak vždy.
Malé přišlápnuté bytosti si vždycky dodávají důležitosti.
Vydají se, celé tělo a duch, na cestu a pak, aniž by došli cíle, rozptýlí se do různých směrů. Být věrný svým slibům, to je první vlastnost, kterou je třeba rozvinout.
Být věrný svým slibům je především být věrný sám sobě.
Když se podvádíme, co zbude?
Dnešní lidi už nevedou jejich srdce, ale hloupost a nevědomost. Když odejdou, dají se dohromady s dalšími, kteří jsou podobní, kteří se nesnášejí, ale musejí se podporovat, aby to šlo, a předstírají, že se mají rádi.
Je to ironické a smutné.
Všichni se unavují hledáním vzdušných zámků.
A mezitím zapomenou skutečně žít.
Žít, to je žít jako čestný a nezávislý člověk.
Dokud nejsou lidé ani čestní ani nezávislí, jak můžou žít spolu?
Bez vysokých hodnot, bez odvahy, stálosti a srdce nezbývá nic než banda budižkničemů a egoistů.
Myslím, že doba duchovních mistrů je pryč.
Po této poslední generaci nebude už ten, který ukazuje Cestu.
Zůstane jen utrpení a otroctví.
Nebude už místo, kde bychom se nadechli skutečné svobody, a nebudou už slova vedoucí k probuzení.
Tradice odkazu se rozpadne a odkaz Buddhy vyhasne.
Egoismus dnešních žáků uhasí plamen Probuzených z minulosti.
Tak to vidím.
To není pesimismus, ale holé konstatování.
Člověk se honí za svým já a říká tomu evoluce, aniž by věděl, co znamená se vyvíjet nebo kam jít.
Kéž by má slova zatřásla světem jistot a vrátila zrak slepým.
Lidé procházejí a hora zůstává.
Víra opustila Srdce.
Neexistuje už most mezi mentální myslí a Zdrojem.
Víra vyschla a myšlenky už nemají mistra.
První ranní kroky
Jsem malíř a duch je plátno.
Duch je vesmír v obraze.
Věčná příroda je nezničitelná,
Je to naše podstata,
Dává život každé věci.
Její dech je dechem samotného života.
Země je dobrá a je dobré vnímat její vůně.
Kéž by budoucí generace kráčeli po tvém těle
Krokem pevným a mírným.
Zapomínáme, že pokládáme chodidla
Na minulost, přítomnost a budoucnost.
Každý krok rozezní ducha předků.
V rybníce mě žába nespouští z očí.
Ten člověk, který se na mě dívá, je hodný a čestný?
Havrani dokončují rozhovor
A stromy mlčí.
Při vzpomínce na ranné dětství,
Tehdy, když jsme obdrželi světlo
Těla čisté Podstaty,
Zapaluji tyčinku za dobro všech bytostí.
A co se týče žáby, nabízím jí své tiché spočinutí.
Text a foto: Sandó Kaisen